Inflace podle revidovaných předpovědí dosáhne letos v eurozóně 7,6% av Evropě 8,3%, protože ruská invaze na Ukrajinu tlumí ekonomiky regionu.
Čtvrteční předpovědi Evropské komise, výkonné složky EU, přicházejí v době, kdy trhy pečlivě sledují inflaci. Nejnovější údaje ukázaly, že inflace dosáhla v červnu v eurozóně rekordní míry 8,6 %. Situace vytváří tlak jak na vlády, které se snaží snížit dopad vyšších cen na domácnosti, tak na Evropskou centrální banku, která se má setkat příští týden.
Ještě v květnu Evropská komise uvedla, že očekává, že inflace v eurozóně dosáhne v roce 2022 úrovně 6,1 % a poté klesne na 2,7 % v roce 2023. Nyní byly obě prognózy revidovány na 7,6 % a 4 %. Pro Evropu jako celek byly prognózy inflace revidovány směrem nahoru ze 6,8 % v roce 2022 a 3,2 % v roce 2023 na 8,3 % a 4,6 %.
„Očekává se, že rekordně vysoká inflace vyvrcholí koncem letošního roku a postupně klesne v roce 2023. S průběhem války a neznámou spolehlivostí dodávek plynu je tato prognóza vystavena vysoké nejistotě a rizikům poklesu,“ uvedl v prohlášení evropský komisař pro ekonomiku Paolo Gentiloni.
Mnozí ekonomové počítají s recesí pro eurozónu buď později v tomto roce nebo v roce 2023, ale – alespoň zatím – evropští představitelé odmítají mluvit o možnosti recese.
Všechny jistoty se rozplynou v inflaci
Bohaté západní industrializované země zdá se uvízly v časové smyčce. Neočekávaně vyšší inflace přináší nejen vzpomínky na 70. léta, ale také politické debaty a politickou nejistotu té doby.
Je inflace vždy a všude peněžním fenoménem, jak tvrdil Milton Friedman? Nebo je to důsledek nadměrného fiskálního prodlužování, nebo prostě symptom obecnějšího demokratického selhání?
Debaty v 70. letech nebyly jen o technických záležitostech makroekonomického managementu. Vyvolaly také pochybnosti o udržitelnosti a legitimitě západního modelu demokracie. Svět byl sužován geopolitickou nestabilitou a Valné shromáždění Organizace spojených národů podpořilo výzvy k vytvoření nového mezinárodního ekonomického řádu. A teď, když se mnohé z týchž starých politických a geopolitických problémů opět vynořují, inflace je jako teploměr. Čím více peněz honí stále méně zboží, ceny rostou a ekonomika se přehřívá.
Během období měnové inovace je však obtížnější určit, co jsou peníze. Nikdo by nezpochybňoval skutečnost, že měnová inovace pokračovala v posledním desetiletí závratným tempem. Stojí však za to připomenout, že 70. léta 20. století se vyznačovala i finanční revolucí, která smazala do té doby tvrdé rozdíly mezi penězi a nepenězi. Částečně to bylo důsledkem inflace, která přiměla klienty bank uprchnout z neúročených běžných účtů k alternativám, jako jsou depozitní certifikáty nebo účty v netradičních bankách.
Milton Friedman pohrdal všemi konzervativními voliči a politiky, kteří si mysleli, že za inflaci může fiskální politika. Jeho pohrdání však nebylo na místě, protože mezi fiskální a monetární politikou skutečně existovalo propojení: vysoké vládní deficity byly financovány prostřednictvím centrální banky.
Ve Spojených státech a Spojeném království se státní pokladna a centrální banka začaly považovat za jednotnou „makroekonomickou exekutivu“. Obě země, které se považovaly za globálně dominantní mocnosti, se snažily využít své měnové suverenity k zajištění výhod na úkor zbytku světa.
Všechny jistoty se rozplynou v inflaci
V tomto případě USA a Spojené království skončily s vyšší inflací v porovnání s většinou ostatních průmyslových zemí. A stejný rozdíl je patrný i dnes, v roce 2022. USA a Spojené království mají nejvyšší míru inflace v G7 a obě také uzákonily masivní balíky fiskálních pobídek s pomocí centrální banky v reakci na šok způsobený koronavirem. Velká Británie je toho obzvlášť dramatickým příkladem. V prvním finančním roce pandemie skoupila Bank of England 99,5 % vládního dluhu a více než 100 % v následujícím roce. Za těchto okolností není důvěryhodné tvrdit, že centrální banka je nezávislá.
Stejná logika platí pro USA, kde největší chybou politiků bylo, že doufali, že vyšší inflace bude „přechodná“. To trvalo do listopadu 2021, přičemž Bidenova administrativa tlačila na americkou centrální banku, aby ponechala měnovou politiku uvolněnou tím, že oddálila nominaci nebo renominaci představitelů Fedu. Tato politická intervence byla stejně zřejmá jako snahy Richarda Nixona tlačit na šéfa Fedu Arthura Burnse v 70. letech.
